EETEEho pohled na Apokalypsu

Po kratší odmlce způsobené hlavně studijními povinnostmi, zavítal eetee na další větší party - slavnou, přeslavnou Apokalypsu. Zde kvalita nechybí, leč často zaostává za svým nevyzpytatelným protějškem - kvantitou. Ta hrála prim minimálně na několika posledních pokračováních tohoto moravského mediálně vyšňořeného velikána. Návštěvnost tedy obrovská. Na druhou stranu kvalitu představovali hlavně muži a ženy roztáčející černé kulaté placky v čele s Luke Slaterem a technické vybavení v podobě zvuku a světel. Nabízím ale trochu jiný pohled na tuto party...

Sice nemile překvapen, ale připraven na mrazivé počasí a po použití několika různých dopravních prostředků ocitám se konečně před postranním vchodem do haly, kterou už bylo profiltrováno bezpočet finančních prostředků, snad i více... Konečně opouštím mrazivý exteriér, vcházím do vytopené Laser show hall a vnímám první okamžiky pobytu zde. Ničím výraznějším se neodlišují od minulých apokalyptických verzí. Ač jsem akreditčním vchodem proplul mezi prvními, z druhé předprodejové brány se už vyrojilo na 1000 prvních nedočkavců. S gramofony si pohrává Leo Lycra a z aparatury se ovývá nevtíravé, nemonotonní, pestrostí nešetřící technomusic - dle mého názoru velice taneční již od prvních chvil. Soudě podle neustále a poněkud rychle se plnící taneční plochy nezastávám tento názor sám.

První mé kroky vedou s přebytečnými svršky přímo k šatnám, kde zjišťuji, že podobný nápad má mnoho desítek dalších. Snad nějakých 20 minut postačilo a vše nepotřebné konečně nachází své místo v placené šatně. Narovnávám deformovanou páteř po tlakových vlnách v netrpělivě postávajícím davu, kde nebylo třeba vyvíjet přebytečnou aktivitu k prosazení svých potřeb - lidské tlakové síly mě postupně protlačily až k šatnám samotným. Tento stav na šatnách trvá snad po celou páteční část akce.

Oázu klidu a relaxace po šílených nutných performancí, spojených snad s každou počáteční fází parties v Boby, nacházím ve vyklidněné La Grottě. Svou vizi továrních zvuků poskládaných do poslouchatelných smyček předvádí Automaze. Elektrizující experiment hodně kontrastuje s děním na hlavním podiu, což se dá díky bohu říct i o stále téměř liduprázdném prostoru kolem. Zakupuji si drink - poměrně příznivou cenou jsem mile překvapen. Po průzkumu periférií se vracím zpátky na LSH.

Zde zjišťuji znatelnou proměnu hudební reprodukce. Pozitivně znějící, proměnlivý a čitelnější set Leo Lycry vystřídalo hraní vyzařující spíše jakousi pasivní agresi, hutnější a temnější spodek a jasnou návaznost. Za pultem stojí a davem manipuluje Nika 77. Díky ne příliš častým zato o to výraznějším gradacím zapojuje do hry i už velmi početné publikum. Jedna její pasáž s krátkým nájezdem, lehkou pomlkou a následným "zemětřesením" mi připomělo někdejší apokalyptické vystoupení Jamese Ruskina.

Usazuji se do pohodlného křesílka, pozoruji světelný rej zepředu, zejména kreace dvojice zelených laserů (avizovaný tříbarevný byl zprovozněn až při setu Luka Slatera). Již obvyklé obří podlouhlé projekční plátno annoncuje možnosti zasílání SMS zpráv přímo na projekci. Žádné konkrétní sdělení od někoho z početných zástupců partynadšenců se však nezobrazuje. Jen do mého malého komunikátoru dolétá zpráva z neznámého čísla v podivném snad zakódovaném znění: "We stqedu nad zwukar zvukarrmemi" Příhlásí se pisatel?

Snad během prvních dvou hodin dosahuje Boby svého maxima - kapacita znovu naplněna. Nepřipadá mi to až tak strašné jako z minulých pokračování. Kromě tanečního flooru lze projít téměř všude bez potíží. Bohužel se v jeden moment přesvědčuji o opaku. Procházím jedním z balkonů, nějakou nešťastnou náhodou křížím cestu komusi bez trička. Jeho vzhled registruji, až po nárazu na stůl kam jsem byl bezdůvodně odhozen. Jako důkaz nadřazenosti polosvlečeného jedince dostávám ránu v podobě prosmaženého pohledu, kterým mě ještě pro jistotu probodl. Chudák, napadá mě, co se mu asi děje v hlavě, když místo úsměvu a alespoň nějakých projevů radosti a lidskosti raději ubližuje lidem kolem. Jsem na místě zábavy, nebo exhibiční přehlídky tvorů s nízkým sebevědomíma nutností dokazovat si své "já" násilím. Odpusďte, nerozumím, nechápu a asi nepochopím.

Lokty do těla nárazy do zad bez omluvy, které už hraničí s umyslnými projevy síli a slabomyslnosti. Tentokrát se tyto jevy skumulovaly do jednoho místa i času a nevím, nevím, ale hodně asi ovlivnili moje další hodnocení této party a v dalším důsledku i znemožnili vnímání toho kvůli čemu se tyto eventy vlastně pořádají (je jasné, že na místě by měl být spíš podmiňovací způsob) - hudba???

Hudba!!! Lucca s polu s Ladidou. Dámám to společně jistě sluší. I hudebně se poměrně shodnou. Při jejich společném hraní pozoruji, že obě dámy předvádí co v nich je a jakoby se trochu předháněly, na čí desku budou lidé lépe reagovat. Proto mi jejich performance připadá až trochu moc agresivní, leč stále účinná. Dopad na všechny přítomné stále překonává hranice "obyčejné party".

Ve snaze vyzkoušet si davové šílenství, zkouším se prodrat někam ke středu pohybující se masy pod nosnou konstrukcí světel. Je opravdu těžké do nikoho nevrazit, či na nic nešlápnout. Snažím se být ohleduplný, ale v daný moment je to téměř nemožné. Když se konečně ocitám uprostřed změti hlav, těl a rukou, pozvednu hlavu a rozhlížím se kolem sebe. S úlekem zjišťuji, že místo krásných dívčích postav a usmívajících se tváří, se kolem mě děje něco úplně odlišného. Nebojím se říci - kyselé, rozmrzelé ksichty, pohyby z říše mrtvích, trička dole a pot, moře potu. Při dalších pokusech udělat několik kroků směřujících pryč z tohoto místa se stávám snad jen hračkou, odstrkovaným předmětem. Několikrát se nechtěně zastavím o mokrá záda někoho ze svalovců, v horším případě tlouštíků. Nevidím nic než holá těla a pot. Mizím co nejrychleji odsud, i když je to těžké...

Chtělo by to toleranci k ostatním a nemyslet jen na své "nahé" ego. To je ale asi bohužel nad rozumové možnosti, kterým vládne nějaká neorganická sloučenina...

Po těchto a dalších zkušenostech mě už opouští chuť do jakékoliv činnosti, uchyluji se do tichosti a přemýšlím, co dál. Napadá mě La Grotta a opravdu se zadaří. Konečně trochu místa bez strkání a intolerance. Za mixem Štěpán Dlouhý aka Texx. Hraje písničky, které pomohou dočasně zapomenout na vše před tím. House music, trochu do electra, stále v tempu rovnajícímu se taneční frekvenci, která vyhovovala většině clubbers pohybujících se v této místnosti. K poslechu a tanci přispívá dokonce i Kyley Minoque, kterou bych tu skutečně nečekal - samozřejmě její vinylovou verzi.

Výstup Luka Slatera mi téměř uniká. Moje uši registrují několik málo minut jeho hraní. I když tyto tóny shledávám líbivými, unikám raději pryč z dosahu přílišných lidských mas (s nelidským výrazem v obličeji). Cestou se setkávám s něčím neobvyklým ale tak milým, konečně upřímný úsměv, dotyčné dívce moc děkuji.

Tokyho s Dalem sleduji jen okrajově. Není co dodat, prostě Slovensko. Na stage vidím v zadu osamoceného Luka. Napadá mě, kde jsou ty svalnaté gorily, co ho měly celou dobu hlídat, aby se ho náhodou někdo nechtěně nedotkl. Prohodím s ním pár slov. S hraním byl spokojen a na otázku: "What about people on the floor?" mi odpověděl jen decentním úsměvem a výrazem, který mi řekl mnohem víc, než jakékoliv slovo. Bylo nám jasno...

Hledání hlubšího smyslu, jakési vyšší myšlenky či filosofie na tomto místě je asi opravdu přinejmenším naivní. Stejně tak naivní jako člověk musí být, aby se zde dokázal nekonvenčně bavit. Z Apokalypsy se stává obrovská komerční záležitost, mediálně profláklý gigant, bublina přeplněná vším možným, což bohužel s sebou nese i rizika a mnohé konflikty. Na Apokalypsu se postupně naučili chodit lidé různého věku, smýšlení a intelektuální úrovně. Samozřejmě, že každý má právo zde prožít nevázanou zábavu podle svého gusta. Někoho baví tančit, někoho pozorovat a kochat se zajímavými lidmy. Asi sem ještě někdo stále jezdí i za hudbou. Pokud se sem někdo přijde vystavovat a předvést svůj nový obleček - OK, vše v pořádku. Každý může, vždyť tím nikomu nemůže vadit. Ale zapomínat na to že tu nejsme sami, že svým chováním můžeme někdy omezit nebo i ohrozit druhé. Zapomínat na to, kdo jsme a nechat se ovládat látkami, které z nás dělají tupé stroje bez ohledu k ostatním. Proboha, neeeeeeeee, NEEEEEEEEEEE. Tudy přeci cesta nevede, party by měli být určitou alternativou všedního života, místem míru, tolerance a porozumění, NE války.

Na závěr upřímně děkuji člověku, který mi pomohl najít alespoň na pár hodin již dávno ztracenou filosofii. Díky za porozumění, rozhovor a hlavně lidskost. Nebýt Tebe nebyl by ani tento článek, děkuji.