REPORT

 

Report z The Cinematic Orchestra od Myclicka

Po koncertně úrodném podzimu přichází po silvestrovském vystřízlivění rok co rok led(n)ová sprcha. Najednou není kam, najednou není na co. Leden, do klubů nevlezem, leden – postrach všech promotérů. Tak moc prý lidé utrácejí za vánoční dárky a silvestrovské ejchuchu, že raději pak živá vystoupení oželí. Jenže barometr v Barometru naštěstí ukazuje úplně jiná čísla a tak se hudební konference, pardon Conference, pořádají takříkajíc za každého počasí. A světe div se - ne každý touží po téhle povinné hudební dietě - a tak se také stane, že se Lucerna Music Bar do posledního místa vyprodá... Jaký magnet si i ty poslední zatoulané korunky po Vánocích tak spolehlivě našel? Velmi silný magnet – The Cinematic Orchestra. Ano, téhle osmičlenné sestavě se opravdu těžko odolává a není přitom vůbec nutné, abyste byli jen milovníky filmů...

 

Jason je jasnej, ale kdo další dorazí?

Orchestr za orchestrem k nám teď jezdí, všimli jste si? Plné vášně a něhy bylo listopadové vystoupení Submotion Orchestra, party z Leedsu, která se předvedla po Floexovi a jeho bandu netradičně ve Velkém sále Městské knihovny, v pořadí už druhé vystoupení skotských Hidden Orchestra je naplánováno až na konec února a už teď nemůže být pochyb o tom, že to opět bude stát za to, a termín pro jednoznačně nejpočetnější band z těchto tří formací připadl na 18. leden. Osmnáct jich s sebou před těmi pěti lety do vyprodané Roxy Jason Swinscoe nepřivezl, ale i v šesti jim to tehdy hrálo báječně... Bude to nachlup stejná sestava včetně vokalisty, který tenkrát svým znělým a mírně řezavým hlasem tolik připomínal Chrise Martina z Coldplay? To bylo zahaleno rouškou tajemství, zatím byl pro oba koncerty společný jen hlad po volných vstupenkách a...

2K
2K? To není vždy drum´n´bass...

...a dlouhatánská fronta pět minut před půl devátou. Že jste jich zde také už pár zažili? Těžko! Zapomeňte na postávání v průvanu v jedné z mnoha pasáží, které do tohoto úžasného domu v samém centru Prahy míří. Tahle se vinula až do Vodičkovy ulice, skoro až k zastávce tramvaje a další a další příchozí ji zase o kousek prodlužovali. Jaké štěstí, že tady je i po desáté hodině muzika ještě stále muzikou a ne už hlukem, který ruší noční klid. Snad na nás Jason se svými nejbližšími ještě pár minut počká... Počkal. A i na ty za námi. A i na ty za nimi. Ten neskutečně rychle se plnící parket teď měl ve svých otěžích DJ s jedním z nejkratších nicků u nás – 2K. Drum´n´bass před filmaři? Říkal kdo?! I on si dobře uvědomoval zodpovědnost své role a sice, že předskokan má dle nepsaných pravidel pouze atmosféru žhavit a ne hlavního hosta zastínit a podle toho také vybíral jednotlivé díly tohoto zvukového puzzle. Spíše poslechovky, spíše podkresovky, když od Nindžů tak jedině dobře a proč to natvrdo mixovat, když se to dá i působivě prolínat. Jenže...

The Cinematic Orchestra

Tak kdy?!

Stavte nějaký příběh, když vlastně nevíte, kdy zazvoní konec a pohádky bude konec! Stále byl čas příchodu hlavních hvězd na pódium posouván a tak sem Pankáč lepil další a další otevřené konce a zároveň často nahlížel do sklepení. Souběžně s tím se ještě častěji ozývaly vzrušené výkřiky těch, kteří teď tam dole stáli nahuštěni jeden vedle druhého, přičemž shora stále proudili další a další návštěvníci. Tak už! Bylo krátce po čtvrt na deset, hudba utichla, světla byla ztlumena a první z tohoto ansámblu opustil sklep. Zcela sám. Ale tohle přece není Jason... Pravda, málem jsme zapomněli na dalšího předskokana v řadě. Jmenoval se Grey Reverend, pocházel z New Yorku, jak se nám svěřil, teď však seděl se svou španělkou kdesi v Praze na židličce, drnkal na struny a procítěně zpíval. Přednes tak trochu jako José González, jen s o něco hlubší barvou hlasu a texty? Tak to bych také rád věděl... Publikum velmi rychle odhadlo někoho, s kým bude jen ztrácet čas, a tak se podle toho také chovalo.

Grey Reverend

"Pšššt!"

Courání sem a tam, z plna hrdla plácání o všem možném i nemožném a mně ho najednou bylo tak trochu líto. Holt těžký úděl předskokanů, kteří budou až jednou mít své vlastní předskokany... Občas ke mně zaletěla slůvka dramatické skladby One By One z loňského alba Of The Day, které mu právě hlava The Cinematic Orchestra vydala na svém labelu Motion, příjemná byla i cover verze Little Sister, před níž zmínil osudy také své vlastní sestry a upozornil, že ji teprve před pár dny pověsil na svůj Soundcloud. Tu skladbu, samozřejmě. :) A tak jsem si ji zaplaťpánbůh mohl, ostatně jako i ty další kousky z jeho repertoáru, vychutnat v klidu a bez okolního ruchu, který byl vážně značný. Mezi jednotlivými písněmi nám vyprávěl o sobě, ale privilegium porozumět mu, mělo jen pár vyvolených co nejblíže k němu. Na to měl až příliš slabý hlas a zvukař Pete nepřitlačil a nepřitlačil. I přesto jsme mu na pokyn Greye zatleskali. :) O poznání většího přijetí se dočkal autor sám po zhruba tři čtvrtě hodině vystoupení. Ale nějak se nemohu ubránit podezření, zda to spíš nebyl potlesk za vysvobození od osazenstva kompletně nahuštěného parketu, které přišlo přeci jen na větší akci...

The Cinematic Orchestra

Sedm?

Deset hodin pryč a The Cinematic Orchestra stále nikde. 2K tedy pokračoval v krasojízdě, došlo i na slavnou básnířku z Philadelphie Ursulu Rucker a teprve až o čtvrt hodiny později se na pódium vyhouplo několik postav – jeden Jason, dva, tři... Tak nakonec sedm! Za poněkud vlažného přijetí (zřejmě trest za to čekání) si teď rozebrali své dopředu dané pozice a dali se do díla. Burn Out. Úplně stejně zahraná jako na albu Every Day. Ovšem bez podvádění... Oni ji fakt na ty nástroje znovu vykouzlili a zejména bubeník Luke Flowers s mladičkým klávesákem Austinem Peraltou si ji patřičně užívali a zároveň svou hru naplno prožívali. Dokonalé souznění všech nástrojů, parádní harmonie a přitom všechno tak logické. A teď konečně na pořádném zvuku! Ano, 2K hrál fajn , ale bylo to takové... Nakřáplé. Také máte rádi třešničky na dortu? Já je přímo zbožňuji! V závěrečné třetině téhle takřka nekonečné skladby byl tam vzadu patrný pohyb. Tak ještě někdo se nám dole zapomněl?!

Osm!

Jejich čarokrásná hudba by byla fajn klidně i v té instrumentální podobě, ale to Heidi Vogel jí dala mnohem silnější dramatický nádech! A o něco později ve skladbě Evolution dnes už jednasedmdesátiletou Fontellu Bass zcela s přehledem zastoupila. Jen co byla dokončena ta mystická předmluva: "The stars, light up my life. So bright, everlasting... The sun, light up my life!" a vše se tak působivě zvrhlo, spustil se konečně jekot na znamení díků a ten už jen s každou další dlouhatánskou kompozicí v řadě nabýval na intenzitě. Obdobně, jako to dělává Laurent Garnier při svých živácích, také Jason se pasoval do role dirigenta a s pro mě naprosto nepochopitelnými gesty (jaké štěstí, že nejsem jeho doprovodný muzikant) dával svým hráčům znamení, kdy se mají ještě párkrát rozmáchnout a kdy naopak skladbu uchlácholit k předčasnému závěru... On sám tu měl na starosti základy uvězněné v počítači a spolu s dlouhou klaviaturou stavěl kostru jednotlivých skladeb, přičemž hned několik klávesových nástrojů tu brilantně obsluhoval dlouhovlasý Austin Peralta naproti.

The Cinematic Orchestra

Známe! Ale jinak...

Nezaháleli však ani tři kytaristé včetně našeho starého známého Grey Reverenda, (snad jen po opravdickém kontrabasu se mi trochu zastesklo) bubeník Luke tam vzadu stále tak přesně vyklepával ten podivný rytmus a exceloval tu i saxofonista Tom Chant. Zejména jindy poklidná skladba Familiar Ground teď díky jeho krátkým kvílivým uši rvoucím výdechům výjimečně získala k dobru téměř psychedelický háv. Přestože to nejhlasitější slovo z těch osmi měla právě Heidi, To Build A Home (v originále s Patrickem Watsonem) zahájil Reverend Gray, který na pódiu znovu osiřel. Teprve po chvíli jeho rozervaný hlas Heidi vkusně doplnila a zhruba po pěti minutách publikum opět ožilo, to když ze zákulisí opět dorazil zbytek sestavy, aby atmosféru rozdmýchal. Jako když se do kamen přiloží velmi suché dřevo – už jen ty praskající jiskřičky ve vzduchu chyběly. I s každým dalším bravurně zahraným kouskem jsme si ale jen oprašovali vzpomínky na materiál z nesmrtelných a nadčasových alb Every Day a Ma Fleur.

The Cinematic Orchestra

Devět. Ale tolik dlooouuuhých...

Tisková zpráva však slibovala také muziku novou, která na letošní vydání zatím stále čeká, k tomu však vůbec nedošlo... Zvláštní, třeba v létě v Polsku už skladby Polar a Flags zahráli, tak proč je před námi tentokrát schovali a museli jsme se opět spokojit "jen" s bestofkou ne nepodobnou s tou před pěti lety v Roxy?! Nezbývá než počkat, až se Jason rozhoupe k činům... Budou to stále ti samí nepodbízející se The Cinematic Orchestra, stále ani minutku nenudící, stále tak zaručeně melancholičtí? Už aby bylo to nové album venku, protože je víceméně jasné, že pak bude opět vyprodáno. Kdekoliv. Vlastně ještě něco měly oba koncerty v LMB a v Roxy, které od sebe dělilo pět let, společného. Absenci projekce! Uznáte sami, že nějaký ten film na míru by slavným filmařům zajisté slušel... To Bulhaři před měsícem měli větší kliku. :( Ve tři čtvrtě na dvanáct se s námi po pouhých (avšak velmi dlouhých) devíti skladbách rozloučili jen s další působivou Time And Space a přítomnost Heidi nám musela stačit, vzhledem k tomu, že tam dole vážně Lou Rhodes po celý koncert ukrytou neměli.

The Cinematic Orchestra

Přídavek, nebo bundu?

Na tu si holt (a rádi) ještě pár dnů počkáme, až s Andym znovu do Prahy a poprvé do Brna dorazí. Ach, není ta Heidi nakonec zkušená dablérka? Kolik ještě lidí ona tak spolehlivě zastoupí? Všechna čest! A zatímco osmičlenná sestava s máváním mizela ve zdejším sklepení, potlesk a vřískot stále ne a ne utichnout. Jen blázen by se teď nevrátil, ale rušno už začalo být také u šatny. Každému bylo jasné, že pokud chce stihnout poslední metro, přídavek s tímto množstvím lidí v sále holt bude muset oželet, protože už teď měla ta čtyřčlenná parta v kabáty nahuštěné místnosti plné ruce práce. Samozřejmě přidali - nejdříve parádní jazzovou libůstku Ode To The Big Sea, kde si Luke střihl pro každého návštěvníka koncertů oblíbené bubenické sólo a následně All That You Give, která jen těžko v jejich repertoáru mohla ten večer chybět a obstarala tak velmi dobře viditelnou tečku za jejich dalším pražským vystoupením. Co víc si přát? Jen ten nový matroš, konečně... Snad příště, ale už doopravdy, napínají nás totiž až nezdravě dlouho. :(


Conference? Konference, z níž si člověk něco odnese...

2K dostal o půlnoci pokyn, že už vážně nic dalšího nebude a teď už si samozřejmě svůj oblíbený rozlámaný styl vzhledem k náladě, která v sále panovala, mohl dovolit. Bohužel opět nakřáple ve srovnání s tím křišťálem před chvílí... A zatímco zcela nepochopitelně ochranka zahradila taneční parket přímo před jeho pultem a on tu, ať už vědomě či nevědomě právě vyráběl upoutávku na blížící se vystoupení kapely Jazzanova, na druhé straně sálu už se tančilo. Bohužel jen hrstka těch, kteří ve čtvrtek ráno nemají žádné povinnosti. Ostatní se holt postavili do té tolik nepřehledné fronty na bundy a kabáty a vzrušeně si při tom dlouhém čekání sdělovali, co právě před chvílí tam dole zažili a jak moc působivý tenhle koncert (nakonec i bez těch novinek) byl. Jen více těchto konferencí, jejíž řečníci v žádném případě nenudí, a díky raději už teď za přítomnost M83 na další z nich...

myclick

foto: dancer

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016