REPORT

 

Report z koncertu Roye Ayerse od Myclicka

Až se mi přiblíží sedmý křížek, moc bych si přál, abych byl tolik vitální, měl smyslně začouzený hlas a uměl tak rychle hrát na vibrafon jako on. Uvidíme... :) Roy Ayers, jeden z nejsamplovanějších mužů na této planetě, se se čtyřmi kumpány tmavé pleti a s jedním pobledlým, ale nesmírně šikovným mladíčkem za škopky, představil ve čtvrtek premiérově v Paláci Akropolis. Rozhodně by si zasloužil více příchozích, ale to už je úděl rozmazlené Prahy ruku v ruce s množstvím zajímavých jmen v nabitém podzimu. Přídavek nebyl třeba – byl to nekonečný jam a nebýt inkriminované desítky, hrají ještě teď. Let´s talk about jazz!

 

Everybody Loves The Sunshine, tak proč je venku tak...

Ten hnusný čtvrtek, v němž se velké sněhové vločky ve vzduchu střídaly s jemňounkými kapkami deště, se dal přežít vlastně jen jedním způsobem... Těšit se už dopředu na večerní zahřívání! Až on spustí Everybody Loves The Sunshine, bude to sice slušná provokace, ale kam se na něj hrabe to nezdravé solárko. Přestože jsem si v poslední době až příliš zvykl, že za jazzem nejčastěji do Lucerny, pořádající agentura Rachot Production má Palác Akropolis za své domovské místečko a logicky právě tam byste také krátce po osmé našli tu zakroucenou frontu na šatnu. Vzhledem k okolnostem se nevinula ven, ale přímo ke vstupu do kavárny a pro člověka tolik nedočkavého a jen s jedním šatnářem k dispozici, zato se zubící se ochrankou, postupovala zatraceně pomalu. :( To první zaržání basové linky až sem nahoru bylo až příliš vábivé, ale nedalo se s tím nic dělat - přece si tuhle až příliš žhavou muziku nedám v zimní bundě... Konečně, je čtvrt na devět a snad si to nejlepší schovali na později.

Tak tohle, že je Roy Ayers?

Na balkón mohou jen fotografové a ti, co si za svůj lístek padesátikorunu připlatili, ovšem oproti nedávnému koncertu Bauchklang na stejném místě, je v sále ještě několik volných míst ke stání – vzhůru tedy zabrat jedno z nich! Tak tohle byl patrně ten nejvíc našponovaný zvuk, který jsem měl možnost, si právě zde vyslechnout! Krásně čistý jako obvykle, ale uši už strachem samy od sebe stříhaly - tohle už bylo vážně s chlupem a bez jakékoliv rezervy... Tváře i odhalené ruce muzikantů splývaly s černým suknem, které zahalilo plátno, tam vzadu však úplně svítil bicák téhle šestičlenné formace. Ale který z tohoto sextetu je vlastně Roy? Za svou téměř padesátiletou kariéru už se přeci jen poněkud změnil a po bujném afru ani památky... Je to snad ten bodrý chlapík vpravo, který zrovna hraje na stařičké Rhodes piáno a saxofon zároveň? Nebo ten nevidomý muž přímo uprostřed, který svou oční vadu skrývá za černé brýle a vždy jen tak toporně uhodí paličkami s tenisovými míčky na koncích na dlouhý plotýnkový vařič před sebou a jen tak tak se trefí do rytmu?

"Yes, we live in Prague, baby..."

Jasně, tohle je ten slavný muzikant a toto jen součást jeho divadýlka, jak se ukáže vzápětí... A nejde o žádný vysloužilý plotýnkáč, ale o důmyslný vibrafon, který prý patří do skupiny samozvučných bicích nástrojů s vyladěným tónem. Rozhodně nabízí naprosto dokonalou simulaci hry na různě naplněné sklenice s tekutinou a mně také okamžitě došlo, kdo je s Masters At Work respektive s Nuyorican Soul zatraceně velký kamarád. Vždyť to on takhle parádně už několikrát v jejich tvorbě zazvonil a nikoli na zvoneček! "We live in Brooklyn, baby. We try to make it, baby. We gonna make it, baby," převaluje teď ležérně slovíčka jedné z mnoha pecek ze své bohaté diskografie, obecenstvo ani nedutá a tak moc dobře slyší, jak se vědomě splete a náhle Brooklyn nahradí Prahou. :) Jasně, můžeme se jen domnívat, na kolika štacích vždy s příslušnou úpravou tenhle vtípek ještě zopakuje, ale kýžený efekt to rozhodně má... Na Prahu oni slyší a okamžitě spustí nadšený ryk. To je panečku pocta - ten skoro sedmdesátiletý Amík nám teď zpívá o Praze!

Jasně, je prima, ale to oni taky...

Uvolnili se, stojí při něm a tak si může již brzy dovolit vhazovat tam dolů jednoduchá slovíčka a popěvky, aby mu je poslušně vraceli s ozvěnou do rytmu. A rádi! Všichni se v tom pošmourném dni na sebe konečně zase přiblble usmíváme, aniž bychom věděli proč a protože je ta muzika díky basákovi s bubeníkem i notně "groovy," jen těžko vydržíme stát jako hřbitovní svíčky - do Dušiček ještě daleko... Přestože se teď veškerá pozornost upíná na něj a snažíme se úpěnlivě prokouknout jeho tmavá skla, moc dobře si uvědomuje, kolik slávy by tu nadělal, nemít za sebou svůj doprovodný band. Často se tedy stáhne do ústraní, stoupne si vedle exhibujícího sólisty, zcela bez hnutí pozoruje jeho mrštné prsty, aby pak jen zúčastněně pokýval hlavou, případně dotyčného představil. A že si k sobě vybral samé šikuly! Vokalista v sáčku s bekovkou na hlavě a zlatým křížkem v uchu, který by mu jistě George Michael koncem osmdesátek záviděl, mu parádní fistulí dělá křoví a aby tam jen nevystál důlek, často popadne alespoň tamburínu či kravský zvon...

Za ta léta už tak trochu nahluchlí...

Tu největší oporu však opět našel ve svém dvorním klávesákovi a saxofonistovi. Kromě toho, že byl velmi dobře naložen a často propadl v opravdu nakažlivý smích, také ho obstojně dokázal zastoupit. Kupříkladu u takové balady The Third Eye, když plynule na Roye navázal, aby mohl Mistr opět bez zdržování polaskat vibrafon, byste se zavřenýma očima ten rozdíl v jejich hlasech takřka nenašli... A když se zrovna jedna z mikrofonních klipsen odporoučela s ostrým lupnutím k zemi, hbitě se vrátil ke svému hlasovému mikrofonu a tohle zasněné dílko dokončil za bouřlivých reakcí zde. Vlastně až přehnaně často pánové upozorňovali zvukaře, aby jim do odposlechů naložil víc a ještě víc a tak není divu, že při takové intenzitě nám občas nevkusně hvízdli do ucha či dalším z upadnutých mikrofonů pořádně vystrašili. Jako ti sloni v porcelánu. :) Postaršímu mistrovi dlouhého dechu však zdravíčko stále dobře sloužilo... Náhle nám zmizel z pódia a přesto byl stále slyšet. Najednou vám to došlo – to on teď leží na krovkách uprostřed stupínku, svůj soprán saxofon stále ne a ne vyndat z pusy a kvílí a naříká a Roy ho teatrálně ovívá bělostným ručníkem, aby se chudák náhodou nezadusil. :)

 

"Zatleskejme Majklovi!"

Přestože tu těch pauz na mluvené slovo zase až tolik nebylo, protože jejich skladby se všemi těmi sóly a příkrasami dosahovaly až desetiminutových délek, přesto tu ti nejstarší z nich stihli zavzpomínat na bohužel již nežijící velikány, kteří je ovlivnili, ať už to byl Ray Charles, neméně slavný Satchmo, Dizzy Gillespie a James Brown, přičemž ten úplně největší potlesk od diváků si samozřejmě vysloužil zmíněný Michael Jackson! Bylo krátce před devátou, publikum už dostatečně uvolněné a při běžném pohledu do tváří těch, kteří sem dnes dorazili, bylo už na první pohled patrné, že tu není vůbec nikdo navíc... Tohle byli skuteční fandové, kteří tak dlouho na jeho příjezd čekali a doteď si čas krátili pouze poslechem jeho mnoha alb. :( Pokaždé stačily první tři vteřiny z nové skladby či známý kytarový riff a už zase vypuklo bouřlivé veselí a ti odvážnější z nich si ta jeho slůvka začali zpívat spolu s ním. Vděčně byla přijata také známá Searching o tom celoživotním pátrání s mnoha nezodpovězenými otázkami, které se vám při něm stále honí hlavou a u mě se na povrch drala ještě jedna z nich...

Ti exhibicionisté...

Dojde vlastně vůbec na tu sluncem prohřátou, najde si na ni vůbec čas? Nezklamal! A nezaměstnal jenom své hlasivky, ale ke slovu se dostal také doprovodný vokalista, svůj procítěný part si střihl i saxofonista a s postupem času opět řádně rozvášnil celý sál! Přestože je tahle věc tak příjemně houpavá, paličky nad vibrafonem teď skoro nebylo vidět, jak do něho bušil... A hřála znamenitě! V závěru vystoupení se dostalo také na vtipnou představovačku, při níž si (jako) nemohl vzpomenout na jméno bubeníka, obdobně jako Bluey z Incognito ke každému přiřadil také příslušné místo narození a samozřejmě ho vychválil až někam za nebesa. Zasloužili si to - až na těch pár polízanic se zpětnou vazbou a spadlými mikrofony, to všechno byli prvotřídní muzikanti včetně mladého bicáka a baskytaristy, kteří se stále drželi spíše v pozadí. Teď však konečně nadešel jejich čas a oni ho využili naplno! A basák byl takřka nevyhoditelný... :) Jen co se pomazlil s kytarou, kterou předtím dobré tři minuty týral, přistoupil k mikrofonu a do úplného ticha pronesl pravdu a nic než pravdu: "Já jsem basák!"

Za čekání podpis!

Hned poté začal z kapes vyndávat různá chrastítka a provokovat s nimi a když mu byla postupně všechna zabavena a než ho zbytek ansámblu konečně zpacifikoval, stihl si ještě alespoň jednou fouknout do harmoniky. :) Stejně tak oslnil i bubeník, který byl za ty celé dvě hodiny k neutahání a v jedné "volné chvilce" si chrstnul na svou soupravu i zásobu dalších paliček s patřičným efektem - to už se však přiblížila desátá a nastalo to smutné loučení... Zatímco KamCZa v Divadelním baru teď roztočil dvě stejné placky z labelu Serato, ve foyeur se jednotliví členové formace, která právě dohrála, ochotně podepisovali na plakáty s vizuálem zatím poslední desky Mahogany Vibe a ta tu také samozřejmě byla na prodej. Doufejme jen, že té společné s Dee Dee Bridgewater se již brzy dočkáme a že se Roy i s těmi pěti šikuly (a klidně i s Dee Dee) brzy navrátí – s ním se tenhle nečekaně krušný podzim totiž opravdu přežít dá...      

Roy Ayers – The Third Eye (live @ Palác Akropolis)

foto: MHD mhd@techno.cz
video: maxsax2000

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
MHD
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016